PATRONI KOSTELA V JENÍKOVICÍCH - SVATÍ APOŠTOLOVÉ PETR A PAVEL

Proč se kostely zasvěcují 

Svatý, podle výkladu slova skvělý, jasný. Svatou nazývá se osoba nebo věc přikázaná ke službě boží (svatost vnější) neb osoba tak Bohu oddaná, že chce a miluje jen dobré a nenávidí zlé (svatost vnitřní, etická). V Písmu svatém sv. věřící nazývají se Svatými (latinsky sancti), ježto na křtu přikázali se navždy Bohu, stali se účastni milosti jeho a mají docíliti mravní dokonalosti. Vrchu svatosti dosahují duše přijaté do nebe čili připuštěné k zírání na tvář Boží. Církev ctila vždy památku osob, které plnily přikázání zákona křesťanského, zvláště pak těch, jež heroickým způsobem osvědčily svou lásku ke Kristu. Mučedníkům (latinsky martyres) vzpomínáno bylo ve výroční den jejich smrti, nad jejich hroby nebo poblíž hrobů budovány svatyně, jim ke cti konány bohoslužby, skládány chvalozpěvy a pochvalné řeči, pořizovány obrazy jejich, a věřící v motlitbách dovolávali se přímluvy jejich u Boha. Nápisy na hrobech mučedníků v římských katakombách obsahují slova : Pros za nás! Oroduj za své bratry! K úctě mučedníků družila se úcta zesnulých vyznavačů, tj. osob, které buď neohroženě vyznaly křesťanskou víru za pronásledování nebo jinak vynikly zbožností, mravní dokonalostí, zásluhami o církev a náboženství. K označení mučedníků a vyznavačů ujal se název světci boží nebo svatí a světice boží.

V církvi beatifikace znamená blahoslavení a kanonizace svatořečení, prohlášení za svatého. Dle staršího nařízení církevního provádělo se v církvi katolické uznání některé zemřelé osobnosti za svatého nebo světici často cestou obecně rozšířeného zvyku za schválení biskupa diecésního a to na základě hrdinských ctností, jimiž osobnost ta vynikala, a zázraků, jež od Boha na přímluvu toho světce buď za života nebo po jeho smrti se staly. Častěji dovoláváno se v té příčině autority metropolity nebo sněmu církevního, a od IV. století počínajíc obraceli se věřící začasté do Říma se žádostí, aby papež sám schválil uctění některého mučedníka nebo vyznavače za svatého. Nicméně až do poloviny XII. stol. biskupové o své újmě dovolovali uctění zemřelých osobností výtečnými ctnostmi se vyznamenavších a veřejné vystavování jejich tělesných ostatkův.

Když se však za papeže Alexandra III. udál případ, že mnichové jakéhosi kláštera v diecézi lisieuxské počali za svatého ctíti prefekta, který ve stavu opilství od bratří řeholních byl zavražděn, tu řečený papež r. 1170 vydal přísný zákon (dekretály l. III. tit. 45. kap. 1.), aby nikdo od věřících za blahoslaveného nebo svatého nebyl ctěn, leč s výslovným přivolením papeže římského. Světcům kanonizovaným přiznává se úcta v celé církvi; jest přikázáno slaviti svátky jejich a konati kněžské hodinky o nich; jest dovoleno vzývati je ve veřejných církevních motlitbách, zřizovati ve jménu jejich chrámy a oltáře, vystavovati obrazy a uctívati ostatky jejich. Bůh sám světce ctí a zázraky oslavuje; svaté ctíti je oslavovati ctnost, která úcty zasluhuje.

Úctou svatých zachovává a rozmnožuje se svatost na zemi, ježto věřící vedeni jsou tak, aby následovali skvělých příkladů ctnosti. Úcta svatých dala podnět k rozsáhlému odvětví církevní literatury, tzv. hagiografii, to jest spisování dějů mučednických, ke skládání legend o světcích a k jejich životopisům. Oficiálním soupisem světců a světic je Martyrologium romanum.