Pověst o vrchu Turek

U Třebechovic stojí památný vrch Oreb. Na něm se usadili první obyvatelé zdejšího kraje. Měli krásnou vyhlídku, bylo tam také bezpečno. Protože leží na pravém břehu  řeky Dědiny, byla první osada na vrchu Orebu nazývána Hůrka nad Dědinou.
Obyvatelé Hůrky vynikali neobyčejnou výškou, byli kostnatí, silní, stateční a chytří. Pomocí osekaných lesních stromů dobývali i ty nejpevnější hrady, protože po nich lezli jako po žebřících, užívaly je jako páčidla i jako výborné zbraně. Nebáli se nikoho na světě, a proto měli také kolem dokola dost nepřátel. Dobré styky udržovali jedině s Turky.

Proti Hůrce nad Dědinou stával na druhém břehu hrad, který byl s Hůrkou spojen velikým  krytým mostem v podobě tureckého půlměsíce. Na hradě panoval jakýsi Turek s bratrem. S těmi udržovali Hůrečtí přátelství. Jednou přijel do krásné končiny řek Orlice a Dědiny český král Karel IV., aby dobyl Žampach, doupě loupeživého rytíře, a pochytal i jeho zločinnou bandu, která narušovala bezpečnost kupců a cestujících v okolí. S četnými poddanými a vojskem jel po levém břehu Orlice a odpočinul si v místech, která se dodnes nazývají "Králův stůl".

Tam předstoupil před krále jakýsi zeman z okolí a žádal ho, že pokud zavádí klid a pořádek v zemi, aby ztrestal nejprve  zpupné obyvatelstvo Hůrky nad Dědinou, které je spolčené s pohanskými Turky a je daleko horší, než celá loupeživá banda z Žampachu. Líčil je jako nejhorší lidi na světě. Král se sice velmi divil, ale vyhověl. Nařídil ihned zaútočit na turecké hnízdo i na Hůrku.

Jak domácí spatřili, že se blíží vojsko, chopili se svých zbraní a přichystaní k obraně se ptali, co si ozbrojenci přejí. Když uslyšeli, že mají být potrestáni za zpupnost a nekřesťanské chování, velmi se rozzlobili a čekali, co útočící vojsko bude dělat.
Největší rváči se smáli: "Hm, na nás jich bude potřeba víc!" A ostatní směšně pokřikovali: "Bude jich potřeba víc, potřeba víc!"

Plní bojového nadšení se sami vrhli proti královským vojákům a utkali se s nimi v boji mezi Štěnkovem a Petrovicemi. Na jedné straně bojovali královští vojáci sečnými zbraněmi, na druhé straně Hůrečtí a Turci svými zahrocenými kůly. Najednou spatřili bojovníci z Hůrky ve středu nepřátelského vojska krále. Velmi se polekali a rázem je opustila statečnost, protože se jim zdálo, že proti nim rázem stojí pluk andělů s plamennými meči. To rozhodlo. Královští zvítězili, dosud neporažení byli na hlavu přemoženi a zle bez milosti ztrestáni. jejich domy byly rozvaleny, příbytky spáleny a majetek zničen. Jen oběma Turkům se podařilo uprchnout. Král odtáhl k Žampachu, dobyl ho a loupeživého rytíře přísně potrestal.

Sotva přijel zpátky do Prahy, přišli Turci prosit o milost. Král jim odpustil, a protože jejich hrad byl rozmetán, bylo jim dovoleno se usadit na vršku nedaleko vyhlazené Hůrky u nynějších Jeníkovic. Ten vrch má dodnes jméno "Turek" Bývalí lidé z Hůrky jim ale toto štěstí záviděli a zanevřeli na ně. Když se později proti Turkům válčilo, byli to ti nejstatečnější bojovníci. Později se král dozvěděl, že zeman nařkl lidi z Hůrky z pouhé nevraživosti a krále že donutil k válečnému zakročení proti nim jen ze zášti, proto je ihned propustil z vězení a dal zatknout zemana žalobníka a ztrestal ho na hrdle, kterým tolik lhal.

Propuštění se už ale neusadili na Hůrce nad Dědinou, ale na místě, kde kdysi proti nim stávali královští vojáci a oni proti nim volali: "Třeba jich více!" Vzali si z toho ponaučení pro život, že není radno nepřítele podceňovat. A aby i jejich potomci to měli vždy na paměti, dali nové osadě jméno Třebechovice. Jiní se usadili dále na východ u lesů, ale nebyli tam už tak spokojeni jako na Hůrce a stále jen bědovali nad svým osudem. Proto se té osadě začalo říkat Bědovice.

Z původního osídlení a tureckého hradu zbyl jen most. Němci, kteří sem jezdili nakupovat, nemohli Třebechovice správně vyslovit, nazývali tedy osadu Hohenbruk.
Když se Třebechovičtí opět zmohli, postavili pod vrchem Orebem u jeníkovické silnice nad Dědinou kamenný kříž, později kapličku, kterou vyzdobili obrazy Ježíše Krista, sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Šebestiána a sv. Rocha s nápisem:

"My ubozí Orebčané,
voláme k tobě, Pane.
A ty, svatý Václave,
Království Českého vůdce,
my spínáme k Tobě ruce.
A ty, svatá Ludmilo,
vypros, aby se to Bohu líbilo.
A ty svatý Šebestiáne a Rochu,
orodujte za nás také trochu."