Oldřich se kdysi sešel v Třebechovicích se Ctiborem z tvrze ze
vsi Neděliště. Seděli spolu v hospodě na rynku, hodovali, dobře
se měli, vyprávěli si o domácích přích v rodech, o svých
cestách, kdy nad kým zvítězili a tak podobně, jak bylo tehdy
zvykem.Ctiborovi se zdálo , že se vladyka Oldřich příliš chlubí, rozzlobil se, a protože sám také dobře vládl mečem, začal dráždivě pochybovat o jeho skutcích. Oldřich se durdil, zrudl v obličeji, koulel očima, poposedával, dupal, svíral pěsti a potřásal kordem, který měl u boku.
Ctibor se domníval, že Oldřich jen z úcty k hostovi se zdržuje a nevyzývá ho na bitku, ačkoliv ho, jak bylo patrné, svrběla dlaň, protože si ji opírá o hlavici meče. Tak ho sám pobídl k souboji, aby se rozhodlo, kdo bude vítězem, a hned sáhl po kordu. Oldřich vyskočil jako jelen a zaútočil na pana Ctibora. Zbraně se setkaly a jejich řinkot se ozýval klenbou hospody, kde panovala ještě donedávna naprostá shoda a bylo slyšet veselé hlasy a rozjařený smích. Doráželi na sebe jako vzteklí psi a vypadalo to, že se opravdu chtějí zabít. Dlouho nebylo jasné, kdo ze soupeřů má navrch. Najednou Ctiborův velký rozmach a hrozná rána vyrazily Oldřichovi kord z ruky. Bezbranný pán z Ledců volal: "Pane Ctibore, jsi-li dobrý, stůj! Jak zvednu kord, chci zápasit dál!"
Rozpálený Ctibor ale ničeho nedbal, uhodil soupeře a bodl ho do břicha. Statný Oldřich zasténal, zaskřípal zuby, chytil se za ránu a padl.
Bylo po bitce i po pitce.
Těžce raněný Oldřich byl ovázán a odvezen domů, kde dlouho ležel kvůli své chlubivosti. Velká životní síla ho nechala při životě. Rána se sice zahojila, ale nezmizela jeho chuť po bitkách, protože jedinou touhou jeho života se stalo oplatit Ctiborovi z Nedělišťě tu ránu.
